Převzato z: http://www.pina.cz/2010/07/11/tonouci-vubec-nevypada-jako-kdyz-se-topi/
Léto je v plném proudu a jednou z nejčastějších příčin náhodného úmrtí je utonutí. Pokud stejně jako já znáte tuto smutnou událost pouze z televize, určitě vás překvapí, že ve skutečnosti se jedná o velmi poklidnou záležitost, při které nikdo nemává rukama, ani nevolá o pomoc. Jak tedy rozpoznat, že se dotyčný topí?
Nový kapitán skočil z paluby zcela oblečený do moře a ze všech sil plaval vodou. Bývalý plavčík očima sledoval svoji oběť, zatímco mířil přímo k páru, který plaval mezi jejich zakotvenou sportovní lodí a pláží. „Myslím, že si myslí, že se topíš,“ řekl manžel své ženě. Vzájemně na sebe cákali a ona hodně křičela, ale nyní již jenom stáli na písčitém dně až po krk ve vodě. „Jsme v pohodě, co dělá?“ zeptala se poněkud rozhořčeně. „Jsme v pohodě!” zakřičel manžel a máváním se ho snažil zastavit, ale jeho kapitán vytrvale plaval dál. „Uhněte!” vyštěkl, zatímco z plných sil proplaval mezi překvapenými majiteli. Ani ne tři metry přímo za nimi se topila jejich devítiletá dcerka. Bezpečně nad hladinou v kapitánově náručí propukne v pláč, „Tati!”.
Jak tento kapitán z patnácti metrů poznal to, co otec nemohl poznat z pouhých tří metrů? Tonoucí není násilnický, necáká ani nevolá o pomoc, jak většina lidí předpokládá. Kapitán byl vycvičený experty, aby poznal topícího se a své udělaly i roky praxe. Na druhou stranu, otec se naučil, jak vypadá tonutí, při sledování televize. Trávíte-li hodně času na vodě nebo u vody, potom byste se měli ujistit, že vy a vaše posádka víte, na co si dávat pozor, kdykoliv jdou lidé do vody. Dokud ze sebe nedostala dojemné „Tati!”, nevydala jejich dcerka ani hlásek. Původně jsem býval záchranářem u pobřežní stráže, a tak mne tento příběh vůbec nepřekvapil. Utonutí je téměř vždy klamně tichá událost. Mávání, cákání a křičení, které bychom při tonutí hledali, a které tak dobře známe z televize, je v reálném světě velmi vzácné.
Instinktivní reakce na tonutí – pojmenovaná PhD. Francescem A. Piou, je to, co lidé dělají, aby se vyhnuli opravdovému, nebo vnímanému zadušení ve vodě. A nevypadá to tak, jak většina lidí předpokládá. Provází ji jenom velmi málo cákání, žádné mávání a žádné volání o pomoc. Pro představu, jak tiché a poklidné může být tonutí při pohledu z pevniny, vezměte v úvahu následující: je to druhá nejčastější příčina náhodného úmrtí dětí mladších 15 let (hned za dopravními nehodami) – z přibližně 750 dětí, které se utopí příští rok, cca 375 z nich utone ve vzdálenosti do 23 metrů od rodiče, nebo jiného dospělého. V deseti procentech těchto případů je dokonce dospělý bude sledovat a nebude mít ani ponětí o tom, co se děje. (zdroj: CDC). Tonoucí vůbec nevypadá, jako když se topí – Dr. Pia v článku zveřejněném v časopise Pobřežní stráže Na scéně popsal instinktivní reakci na tonutí následujícím způsobem:
Až na vzácné výjimky nejsou topící se lidé fyziologicky schopni volat o pomoc. Dýchací systém byl navržený pro dýchání. Řeč je druhořadou funkcí. Člověk musí dýchat, aby mohl mluvit.
Ústa topících se lidí se střídavě noří pod vodní hladinu a znovuobjevují se nad vodní hladinou. Nad hladinou ale nejsou dost dlouho na to, aby tonoucí lidé vydechli, nadechli se a zavolali o pomoc. Když mají ústa nad hladinou, rychle vydechují a nadechují se, protože se jejich ústa vzápětí začínají opět potápět pod hladinu.
Topící se lidé nemohou mávat rukama o pomoc. Instinktivně přirozená reakce je nutí rozpažit a rukama tlačit proti vodní hladině. „Šlapání“ vody rukama jim umožňuje vyzvednout jejich ústa z vody k nadechnutí.
Během Instinktivní reakce na tonutí, nemohou topící se lidé svobodně ovládat pohyby svých rukou. Fyziologicky, topící se lidé, zapasící o život na hladině vody, nemohou zastavit tonutí a vykonávat spontánní činnosti jako mávání o pomoc, pohybovat se směrem k zachránci, nebo dosáhnout na záchrannou výbavu.
Od začátku do konce Instinktivní reakce na tonutí zůstávají lidská těla ve vodě ve svislé poloze, bez známek pohybu. Pokud nejsou zachránění vycvičeným záchranářem, tito topící se lidé vydrží na vodní hladině od 20 do 60 vteřin, než se ponoří.
Toto neznamená, že člověk, který křičí o pomoc a máchá kolem sebe, není ve vážných problémech – prožívá vodní úzkost. Ta se neobjevuje vždy před instinktivní reakcí na topení a netrvá dlouho – ale na rozdíl od opravdového tonutí, tyto oběti stále mohou být nápomocny při své záchraně. Mohou se chytit záchranného lana, kruhů atd.
Pozorujete-li osoby ve vodě, věnujte pozornost těmto dalším příznakům tonutí:
- Hlava nízko ve vodě, ústa v úrovni vodní hladiny
- Zakloněná hlava s otevřenými ústy
- Skleněné a prázdné oči neschopné zaostřit
- Zavřené oči
- Vlasy přes čelo nebo přes oči
- Rychlé dýchání, nebo lapání po dechu
- Snaha plavat určitým směrem, ale bez žádného úspěchu
- Snaha přetočit se na záda
- Snaha vylézt na žebřík, ale nemožnost dostat se z vody
Pokud tedy některý z členů vaší posádky přepadne přes palubu a všechno se zdá být OK, nebuďte si tak jistí. Někdy je nejčastějším příznakem toho, že se někdo topí, že vůbec nevypadá, jako když se topí. Mohou vypadat, jako když jenom šlapou vodu a dívají se nahoru na palubu.
Jak se tedy ujistit, že je vše v pořádku? Zeptejte se jich „Jste v pořádku?“ Pokud vám vůbec dokáží odpovědět, potom pravděpodobně v pořádku jsou. Pokud vám vrátí pouze prázdný pohled, můžete mít méně než 30 vteřin, abyste se k nim dostali. A rodiče: děti hrající si ve vodě dělají hluk. Když ztichnou, musíte se k nim dostat a zjistit, proč jsou zticha.
Autorem tohoto textu je Mario Vittone, přeložil Martin Pilný
